ENG
<<

The cold was worse than fear. You can fight your fear, but not the cold. Actually, it has been a long time since he had something to fear; his journey now only led forward. There could be various traps on this journey, but there is nowhere he could return to. Except for the sound of the motor running there was dead silence; there was no sign of life anywhere. Under the lighting of the street lamps all the houses passing by looked dignified - like icy palaces. It did not seem as if anybody lived in them. Even his own breath was cold, it made his throat sore. He looked around himself. He realized that even though there was no one waiting for him there, it was his home. That emptiness was waiting for him. It was waiting for his memories and stories, for his ideas and even for his smell. All of this seemed so impractical and strange in the severe cold that he started to doubt. He thought about how difficult it would be one day to describe this to the others. That is if he should ever see them again. Normal life. This phrase does not make any sense and on top of that it has the connotation of boredom and tiredness. She still has so much energy that it is hard to think up a way to exhaust it and to finally fall asleep at night. However, the restlessness is always present. She probably should have left a long time ago, it would have been so easy. Anything but a normal life. There is no point in pretending that the camera is not here. She can see herself in the reflection of the lens and so she clearly dominates the machine. She watches the camera and at the same time she watches herself. If she points the finder in her own direction, then she can even look at how the camera sees her. Anyway, the best thing would be if she could take her eye out of her eye socket and point it at herself. That would finally form a mirror with no delay.

Tomáš Pospiszyl

CZ

Zima byla horší než strach. Se strachem se dá bojovat, se zimou ne. Vlastně se dávno neměl čeho bát, existovala už pro něj jen cesta kupředu. Můžou na ní čekat různé nástrahy, ale vrátit se zpátky už není kam. Až na hluk motoru bylo všude zkřehlé ticho, nikde ani stopa po životě. V umělém osvětlení pouličních lamp vypadaly míjející domy důstojně jako ledové paláce, nevypadalo to, že by v nich někdo bydlel. I jeho vlastní dech byl studený, škrábal ho v krku. Rozhlíží se kolem. Uvědomil si, že i když tu na něj nikdo nečeká, je to jeho domov. Ta prázdnota čeká na něj, na jeho vzpomínky a historky, na jeho nápady a dokonce i na jeho pach. To vše se v té přísné zimě zdálo tak nepraktické a cizí, až zapochyboval. Pomyslil si, jak tohle všechno bude jednou obtížné vypravovat ostatním. Tedy pokud se s nimi ještě někdy uvidí. Normální život. Tohle slovní spojení přece nedává žádný smysl a navíc zavání nudou a únavou. Zatím má tolik energie, že to dá práci vymyslet jak jí otupit a v noci konečně usnout. Ten neklid tu je ale pořád. Asi měla doopravdy dávno odjet, bylo by to tak snadné. Jenom ne normální život. Nemá cenu předstírat, že tu kamera není. Vidí se v odlesku objektivu a tak má nad tím strojem jasnou převahu. Pozoruje kameru a současně i sebe, když otočí hledáček svým směrem, tak může pozorovat i to, jak jí kamera vidí. Stejně by nejlepší bylo vytáhnout své vlastní oko z důlku a obrátit ho proti sobě. To by snad konečně bylo zrcadlo bez jakéhokoliv zpoždění.

Tomáš Pospiszyl

catalogue available