|
cv
ENG
It is difficult to create a story in this post-conceptional and cynical world, which would arise from a contemporary context and at the same time which would grab your heart. It is not easy to keep certain information in an acceptably surprising form and at the same time to keep a distance from an overly pathetic artistic reflection. However, without pathos even dense energy can dissolve, without detachment important meanings disappear. Sometimes even an art object must be militant to such a degree that would allow it to grab hold of the viewer and to have the power to completely bewilder and unstable him/her. This is not only about "the art of surviving" (that is how a recent art exhibition of young Czech artists in Berlin was called,) but also about the art of living. To live and create art in this strange world. In the intense work of Veronika Drahotova we recognize an immense desire to cope with this issue. Her work - whether we like it or not - is trying to eat our heart out right from our body. Her early painted pictures looked like sobby kitsch, and she didn't even hesitate to use her own face, a rainbow or a fawn in them. The concept of these paintings was never cynically blistering as in Koons's or Kelley's fashion; always some hope remained in them - hope that some instants in life will be lived in the rhythm of a soap opera. The later appearance of the "cool" boys were as if reacting to the environment of the youngest artists, who are moving on the ground of lax emotions and mainly on the ground of dreams about an unproblematic childhood with toys, whose inept rigidity and sexlessness they are trying to imitate. In this kind of environment Veronika is not afraid to talk about big emotions; what on earth does she mean by it? Pulsing, thrusting and sparkling emotions pour over into abstract prismtoids, where they attain biological nature. Moreover, pillows from soft and liquid materials look like substances of the most superficial feelings gathered at an overcrowded discotheque, but at the same time also as the sucked out hearts of hundreds of Barbie dolls. The artist plays with these pop-cultural attributes somewhere at the line between snobbish boutiques and stuffy second-hand shops. This line is quite hard to endure. Somewhere nearby also stands here light art - as she calls her technique where instead of presenting the object itself, she just places something that needs to be made visible into the spotlight, since we are not able to see sometimes the most obvious things. Veronika demonstrated this technique most effectively in her colourful lighting of the Prague Castle, which ended up looking like a sentimental postcard. It was really heartbreaking to see the shift in meaning of a national symbol through the rhetoric of manipulative advertising. Gradually it is becoming evident that the artist has her own clearly identifiable style. Wherever she appears you can see syrup flowing and sparkling sequins. Nonetheless, beneath all of this you can hear a soft cry. The carnivalish pretentiousnes s and forcefully overdone form only emphasizes how difficult it is to talk about serious things. The heavy metal symbols presented in the cycle 9 Extentions also express a hyperbole that hides many important and subtle messages. Extensions are used in the sense of extending, adding to the meaning, which is otherwise hidden under a socially tuned form and under a trivial iconic content. The concept of the project is much larger. Individual symbols still have their first and second plans that are being hinted at in the labels, but they also encompass a certain intimate sphere we do not openly discuss. Metal studs on black leather freeze this layer and create a unified image. The cycle does not refer only to the ridiculous movement of trends among various social classes, but it tries to generalize some manifestations of a period, which we can call (if we were to use the purposefully restrained lyricism of the "tough" series) a time when boys and girls don't cry, not to mention the artists. Veronika uses glo balized art language - a language that must be self-ironic and sufficiently intellectual. And if she wanted to she could hang up into the environment as the 10th Extension a great wet and sparkling tear "water that is by itself." But instead of doing this she cunningly gets out of it. The sign "sorry" made of a golden rope on a red background is history's indulgence for all the devilish and risky activities that are art.
|
photo
CZ
Je těžké v postkonceptuálním a cynickém světě vymýšlet příběh, který by vycházel ze současného kontextu a přitom dokázal vzít za srdce. Není jednoduché udržet určitou informaci v přijatelně překvapivé formě a zároveň mít odstup od přehnaně patetické umělecké reflexe. Jenže bez patosu se někdy rozplyne i zhuštěná energie, bez určité nadsázky zmizí důležité významy. Někdy musí být i umělecký objekt dostatečně militantní, aby nad divákem získal tu moc docela ho zmást a vyvést z rovnováhy. Nejde jen o "umění přežít" (tak se jmenovala nedávná výstava mladých českých umělců v Berlíně), ale i o umění žít. Žít a dělat umění v tomto divném světě. Šílenou touhu se s tím vypořádat čteme v intenzivním díle Veroniky Drahotové, jež - ať chceme či ne - se nám snaží to srdce užírat přímo z těla. Její rané malované obrazy se podobaly sladkobolným kýčům, ve kterých neváhala použít svou vlastní tvář, duhu, srdíčko i kolouška. Koncept těchto obrazů ale nebyl nikdy koonsovsky nebo kelleyovsky cynicky sžíravý, vždycky v nich z bývalo trochu naděje, že některé vteřiny života se odehrají v rytmu soap opery. Pozdější podoby módních "cool" hochů jako by reagovaly na prostředí nejmladších umělců pohybujících se v řídkých citech a především snech o bezproblémovém dětství s hračkami, jejichž nejapné ztrnulosti a bezpohlavnosti se nyní chtějí podobat. V tomto prostředí se Veronika nebojí mluvit o velkých emocích; jak to proboha myslí? Tepající, stříkající a blyštící emoce se přelévají do abstraktních prizmatoidů, kde nabývají biologické povahy. Velké polštáře z měkké a tekuté hmoty vypadají jako substance nejpovrchnějších citů posbíraných na zapařené diskotéce, ale zároveň jako vyždímaná srdíčka stovek nevinných panenek Barbie. Autorka si pohrává s těmito popkulturními atributy někde na hranici snobského butiku a zatuchlého second handu. Je to dost těžko snesitelná hranice. Někde poblíž se pohybuje také její light art, jak nazývá svoji techniku, kdy místo vlastního objektu jen umístí do záře reflektorů něco, co je třeba zviditelnit, je likož samozřejmé věci někdy nejsme schopni vidět. Nejvýstižněji demonstrovala Veronika tento způsob v barevném nasvícení Pražského hradu, které ve výsledku vypadalo jako dojemná pohlednice. Posunutí významu národního symbolu v rétorice manipulující reklamy bylo skutečně srdcervoucí. Postupně se ukazuje, že autorka má svůj dobře čitelný rukopis. Kam vkročí, tam teče sirup a blyští se flitry. Pod nimi to však tence křičí. Karnevalová pompéznost a silácky přemrštěná forma upozorňují jen na to, jak nesnadné je mluvit o vážných věcech. Heavymetalové symboly vystaveného cyklu 9 nastavení představují rovněž hyperbolu, jež ukrývá mnoho důležitých a subtilních sdělení. Nastavení je použito ve smyslu prodloužení, přidání významu, který je jinak skryt pod sociálně laděnou formou a pod banálně ikonickým obsahem. Koncept projektu je mnohem širší. Jednotlivé symboly mají sice svůj první a druhý plán, který je naznačen popisky, zahrnují však také určitou intimní sféru, o níž se otevřeně nemluví. Kovové cvoky v černé kůž i ji znecitliví a vytvoří unifikovanou image. Cyklus neodkazuje jen ke směšnému posunování trendů v různých sociálních vrstvách, ale pokouší se zobecnit některé projevy doby, kterou můžeme nazvat (když použijeme záměrně potlačovanou lyričnost "drsné" série) časem, kdy kluci ani holky nepláčou, o umělcích nemluvě. Veronika tedy odlehčeně používá globalizovanou uměleckou řeč, jejíž slovník musí být sebeironický a dostatečně intelektuální. A kdyby chtěla, mohla by jako desáté nastavení zavěsit do prostoru velkou mokrou, lesknoucí se slzu, "vodu, co je sama". Jenže místo toho se z toho výmluvně a rafinovaně vymluví. Nápis zlatým řetězem na rudém pozadí "sorry" je dějinným odpustkem veškeré pekelné a riskantní činnosti, kterou umění je.
|